Mám před sebou můj první grimoár. Stránky pomačkané, okraje mastné od vosku, fialová skvrna tam, kde se mi převrhla lahvička s levandulovou tinkturou. Jedno slovo přeškrtnuté třikrát, protože jsem si nebyla jistá. Prázdná stránka uprostřed, kterou jsem nechala bílou, prostě proto, že jsem v tu chvíli neměla co říct.
A víte co? Tohle je ta nejcennější kniha, kterou vlastním.
Grimoár není Instagram ani Pinterest. Není to dokonalá kolekce krasopisných citátů a namalovaných bylin. Je to zrcadlo. Zrcadlo vašeho skutečného já, toho, které pochybuje, přepisuje, hledá, někdy bloudí.
Hlína na rukou, inkoust na papíře
Když tvořím keramiku, hlína mi někdy nejde. Prosákne, spadne, neposlouchá. Je to rozbité, nedokončené. A je to tak v pořádku. Protože i to je součást procesu. Grimoár je stejný. Každá škrtnutá věta, každá změněná myšlenka, každá prázdná stránka, to všechno je pravda o vás v daném okamžiku.
Nemusíte psát krásně. Nemusíte kreslit jako ilustrátorka. Můžete napsat tři slova a odejít. Můžete vést grimoár tužkou, propiskou, uhlem z ohniště. Důležité není jak, ale že jste tam byli. Že jste si sedli a naslouchali.
Škrty jako mapa cesty
Minulý měsíc jsem si psala o novoluní. Napsala jsem, že chci více klidu. Pak jsem to škrtla a napsala "potřebuji se zpomalit". Pak jsem škrtla i to a nechala jen: "Dýchat."
Ty tři vrstvy, to jsem já. Nejdřív snaha, pak pravda, nakonec podstata. Kdyby tam byly jen ta poslední slova, ztratila bych cestu, jak jsem se k nim dostala. Škrty nejsou chyby. Jsou to stopy.
Prázdná místa patří do kruhu
Někdy otevřu grimoár a nemám co napsat. Tak tam prostě sedím. Listuju starými stránkami, hladím papír, dívám se ven. A pak zavřu knihu prázdnou.
Není to promarněný čas. Je to prostor. Prostor pro ticho, které taky mluví. Prostor pro to, co ještě nemá slova. Vaše prázdné stránky jsou stejně důležité jako ty popsané – jsou výpustkou, místem, kde můžete jen být.
Společně nedokonalí
Znám vaše obavy. "Nemůžu začít, dokud nemám tu správnou knihu." "Můj rukopis je ošklivý." "Nevím, co bych tam psala."
Jsme v tom spolu. Moje stránky jsou plné přepisů, rozmazaného inkoustu, náčrtů, které nikam nevedou. A přesto (nebo právě proto) se k nim vracím. Protože jsou moje. Protože jsou pravdivé.
Váš grimoár nemusí nikoho inspirovat. Nemusí vypadat jako ty knihy z pinterestu. Stačí, když bude sloužit vám. Jako svědek vašich měsíců, vašich proměn, vašich tiše vyslovených pravd.
Jak začít (svým tempem)
Vezměte jakoukoliv knihu, sešit, bloček. Nemusí být krásný. Nemusí být drahý.
Napište datum. Fázi měsíce, pokud vás to zajímá. Nebo ne.
Napište jednu větu. O tom, co právě cítíte. O tom, co vidíte z okna. O ničem.
Nechte mezeru. Velkou mezeru. Bílé místo je vaše území.
Další den se možná vrátíte. Nebo až za týden. Nebo měsíc. Grimoár počká. Není to úkol. Je to společník.
A až budete psát, pamatujte: Vaše škrtance jsou krásnější než cizí krasopis. Vaše prázdná místa jsou hlubší než cizí citáty. Protože jsou vaše.
Co byste dnes napsali do své knihy?
